Hlavní strana » Články a eseje » Přírodní katastrofa a naše…

Přírodní katastrofa a naše schopnost reakce

Články a eseje, 23. 8. 2002

Postihla nás přírodní katastrofa, což však není nic nového a neznámého. Takové situace naši předkové znali a bohužel je poznají asi i naši vnuci. Člověk neporučí větru a dešti, ačkoli to sociální inženýři v různých obměnách lidem často slibovali. Víme, že jediné, nač můžeme skutečně spoléhat, jsou naše vlastní schopnosti čelit podobným situacím, a to s rozvahou a za maximálního využití prostředků a sil, které máme k dispozici.

Záplavy pro nás nejsou až zas tak neznámou věcí. Overtura v podobě katastrofálních záplav v roce 1997 mnohé naznačila. V mnohém nás poučila, ale v mnohém zůstali někteří nepoučeni. Například už v tom, že v takovýchto chvílích musí jít stranou názorové rozdíly na řešení věcí veřejných, které jsou jinak zcela legitimní v klidnějších dobách

Mám pro to příklad osobní vzpomínky, i když je to jen zdánlivá drobnost. Při povodních na Moravě jsem jako předseda vlády ani chvíli neváhal a na cestu do postižených oblastí jsem do vládního vrtulníku vzal tehdejší hlavu parlamentní opozice Miloše Zemana. Bylo to nejen gesto vůči celé společnosti, ale také praktická věc. Chtěl jsem se s opozicí radit o krocích, které naše země pro záchranu strádajících a likvidaci následků podnikne. Dnes je tomu bohužel jinak. Současná vláda prošla parlamentem jen nejtěsnější většinou, ale přesto se chová pyšně a tváří se, jako by polovinu parlamentu k řešení složité situace vůbec nepotřebovala.  

Naštěstí však většinu tíhy nemusela nést, protože její roli převzala regionální samospráva. Hejtmani, primátoři, starostové obcí a jejich týmy jednali klidně, věcně a často v pravdě hrdinsky. Mohl bych jich jmenovat desítky či stovky, ale lidé v postižených oblastech vědí velmi dobře, o čem  a o kom mluvím. Kdybych zůstal jen u našeho hlavního města a jeho nejpostiženějších oblastí – Prahy 8, 1, 5, 6, 7, 4 –  mohl bych o kterémkoli ze starostů hovořit tak trochu jako o starostovi Giullianim z New Yorku v době teroristického útoku z 11. září. Kdo to pokládá za nadsázku, ať se jde zeptat tisíců a desetitisíců našich občanů. Byli a jsou tam s nimi a prožívají to, co každý dobrý správce prožívat má: mnohadenní boj o holou existenci a o záchranu životů a majetků lidí. Toto hrdinství, stejně jako hrdinství obrovského počtu bezejmenných záchranářů, kteří se nevejdou do zpráv v médiích, nebude nikdy zapomenuto. To je patrně nejnadějnějším a dost možná jediným světlým okamžikem katastrofy, kterou celá země tak bolestně prožívá.

Právě nyní, kdy šok a emoce z prvního nárazu přírodní katastrofy začínají opadat a země se – doufejme – bude moci vrátit ke svým všedním dnům (jež ale budou jiné, než kterékoli předtím), je třeba uvažovat a jednat co nejracionálněji. Je třeba jednat věcněji a zodpovědněji než dosud.

Je možné, že dostaneme nějakou finanční injekci ze zahraničí, protože tak se to v civilizovaném světě děje a i my, s našimi nevelkými možnostmi, jsme to v minulosti činili. Hlavně a především je však třeba říkat lidem pravdu a nikoli báchorky. Budeme rádi, když nám někdo přispěje pomocí, ale co si sami neuděláme, to mít nebudeme. Stačí jen srovnat první údaje o tom, jakou výši prostředků například německá vláda už v prvních dnech vyhradila pro pomoc postiženým oblastem ve východním Německu a kolik nám – zaplaťpánbůh za to – naopak přislíbila EU, abychom viděli realitu bez iluzí. Jsem ale přesvědčen, že náš národ už mnohokrát v těžkých chvílích projevil skvělého ducha odhodlání a že ho projeví i dnes. Po tom, co jsme všichni až dosud denně, hodinu po hodině, viděli a spoluprožívali, mohu pouze říci, že ještě více než dosud důvěřuji našim lidem, jejich schopnostem a jejich odhodlání důstojných hospodářů ve své zemi. 

Nicméně je třeba také připomenout, že vzápětí po té, co současná vládní koalice zveřejnila své plány na téměř neskutečné zadlužení České republiky, aniž to bylo bezprostředně třeba, jako mene tekel přišla přírodní ozvěnou situace, která ukázala, jak nebezpečné to byly plány. Snad to pány ve vládních křeslech alespoň trochu vrátí do reality. Když však slyšíme další úvahy o nákupu stíhaček, i když prý už ne těch původních, ale přesto, dělá se asi našim postiženým občanům a obcím trochu mdlo. Ministr obrany najednou netrvá tak zásadně na Grippenech, i když by ještě nedávno kvůli nim třeba rezignoval, ale nějaké stíhačky chce. Vzpamatujme se, prosím! Mysleme na naše lidi, na naše obce a na to, co dnes skutečně potřebují! V naší zemi jsou dnes strádající lidé a jsou to oni, kdo potřebují pomoc, aniž by to znamenalo další katastrofu, tentokráte způsobenou nikoli živly, ale lidskou pýchou a arogancí.

Dnes máme jedinou možnost. S vysokou mírou nabyté odpovědnosti z tragických dní, které jsme prožili a prožíváme, věnovat veškerou pozornost nejen postiženým oblastem, ale i každému postiženému člověku a při nalezení společné odpovědnosti začít jednat poctivě, realisticky a v pravém smyslu humanisticky.

Václav Klaus, Deník Právo, 24. srpna 2002