Hlavní strana » Ekonomické texty » Poznámky k současné…

Poznámky k současné makroekonomické situaci v České republice

Ekonomické texty, 28. 4. 1997

Pokud se nemýlím, v českém jazyce jsem v posledním roce či roce a půl přednesl tyto odborné ekonomické projevy či přednášky:

• v závěru roku 1995 v Praze na Valném shromáždění České společnosti ekonomické na téma vypouštění transformačních polštářů;

• v únoru 1996 na Žofínském fóru na téma charakter a determinující faktory naší, jen pomalu se snižující inflace;

• v prosinci 1996 na VŠE na téma narůstajícího deficitu naší obchodní bilance;

• a konečně v únoru 1997 na dalším Žofínském fóru na téma příčiny ochabnutí našeho ekonomického růstu a náklady zrychlené desinflace.

Mezitím jsem pro jeden připravovaný sborník ve Francii napsal příspěvek s názvem „Krátká či dlouhá cesta privatizace: česká zkušenost“. Myslím, že jsou tyto názvy výmluvné samy o sobě. Zdůrazňuji, že šlo o analytické texty, nikoli o politické projevy.

Chtěl bych na tyto texty dnes konzistentně navázat a chtěl bych využít dnešní příležitosti k nové diskusi těchto jevů tak, jak je cítím ve vyhrocenější atmosféře dubna 1997, tedy několik dní po „balíčku opatření“ české vlády.

Vycházíme z toho, že v letech 1993-96 probíhal v České republice poměrně solidní ekonomický růst a tím i růst životní úrovně (nebyla zde žádná „spálená země“) a že neexistovaly žádné zřetelné endogenní příčiny pro jeho zpomalení. To je velmi netriviální závěr a pokud s ním někdo nesouhlasí, měl by svůj argument seriózně obhájit a měl by zejména objasnit mechanismus tohoto zevnitř ekonomiky samovolně vznikajícího procesu. Protože tento argument v loňském roce neexistoval, všechny instituce, zabývající se u nás i v cizině prognózováním naší ekonomiky, pro rok 1997 předpovídaly ekonomický růst ve výši 5-6% (měřeno přes HDP). Stejnou prognózu v průběhu roku 1996 zastávala i vláda České republiky a na toto očekávané tempo růstu nasadila státní rozpočet na rok 1997. Dnešní, velmi moudré hlasy o tom, kdo a co už tehdy předvídal, považuji za zcela neseriózní. Z tohoto úhlu nebyl nikým kritizován státní rozpočet ani při svém konečném schvalování v parlamentu v polovině prosince.

Byli jsme si přitom samozřejmě všichni dobře vědomi základních strukturálních charakteristik české ekonomiky (včetně těch negativních, mezi něž jistě patří nevysoká kvalita řízení podniků, jen relativně klesající mezipodniková zadluženost, přetrvávající návyky z minulého ekonomického systému, nevyvážená technologická úroveň našich podniků a jejich nepřesvědčivá konkurenční schopnost, ale i celková nízká míra nezaměstnanosti, velmi sporná kvalita soudů, atd.), které však pro naši ekonomiku byly - a pro danou chvíli jsou - nezměnitelným parametrem. Naše implicitní hypotéza (myslím, že shodná s většinou našich i zahraničních ekonomů) byla, že se tyto charakteristiky zráním všech subjektů i institucí naší mladé tržní ekonomiky v čase jestli vůbec něco, tak mírně zlepšují. V žádném případě jsme nepředpokládali jejich zhoršování a už vůbec ne jejich jakýsi lavinový kolaps. A ani teď o ničem takovém nemáme sebemenší důkazy či informace (vynechám-li neanalytické soudy naší politické opozice a některých sdělovacích prostředků).

Byli jsme si dobře vědomi i celkové zranitelnosti našeho velmi mladého bankovního systému i teprve zárodečné podoby našeho kapitálového trhu a jeho institucí.

Nepředpokládali jsme ani žádný výrazný vnější, tedy exogenní zásah. I ohledně výhledu vývoje konjunktury v západní Evropě na rok 1997 převládal v naší zemi spíše mírný optimismus.

V této situaci přišel v polovině loňského roku - pro vládu nečekaný a s ní nekonzultovaný - restriktivní zásah centrální banky v podobě výrazného zvýšení minimálních povinných rezerv a jako jeho důsledek následné zpomalení tempa růstu množství peněz v oběhu, výrazné zpomalení přírůstku nových úvěrů a jen mírné, nicméně nesporné zvýšení nominálních a hlavně reálných úrokových sazeb.

Tento zásah centrální banky měl - a to z řady důvodů - mimořádně silný dopad jak na celkový makroekonomický vývoj, tak na jednotlivé prvky mikrosféry, a v neposlední řadě i na samotný bankovní a finanční systém. Růst peněžní zásoby (M2) pouze o 9,2%, růst objemu nových úvěrů o 8,2% a současně růst nominálního HDP o 13% je v tomto ohledu velmi výmluvný.

Účinek na podnikovou sféru byl pravděpodobně silnější i než bylo očekáváno samotnými autory tohoto opatření. Naše podniky jsou totiž z logiky a charakteru naší současné, transformující se ekonomiky poměrně velmi silně závislé na bankovních úvěrech, které jsou pro ně hlavním (ne-li jediným) zdrojem financování investic i provozu. Současná zatíženost podniků bankovními úvěry (včetně úvěrů na TOZ a u řady podniků také úvěrů privatizačních) je proto vysoká a splácení úvěrů pohlcuje značnou část jejich zisků. To samozřejmě dále zvyšuje závislost podniků na nových bankovních úvěrech. Nedostatečná rozvinutost kapitálového trhu v současné době neumožňuje nahradit bankovní úvěrování jiným zdrojem financování a je zbytečné se nad tím zlobit či to kritizovat. V důsledku toho v našich podmínkách existuje nadprůměrně silná korelace mezi objemem dostupných bankovních úvěrů a rozsahem výroby a investic. (Jen podniky jako ČEZ nebo Telecom jsou schopné svou výrobu a investice financovat z vlastních zisků a nejsou tolik závislé na bankovním sektoru.)

Měnová restrikce se - pro někoho překvapivě - poměrně málo projevila na růstu úrokových sazeb, ale projevila se o to silněji na objemu nově poskytovaných úvěrů. Příčinou tohoto jevu je oligopolní charakter našeho bankovního trhu a existence dlouhodobých (a relativně stabilních) úvěrových linek mezi bankami a podniky. Na bankovním trhu tohoto typu je proto funkce úrokových sazeb jakožto nástroje alokace úvěru poměrně slabá, ale o to silnější je souvislost velikosti povinných rezerv a objemu úvěrů.

Ke snížení přírůstku úvěrů přispěly ve druhé polovině roku 1996 i krachy některých menších bank a tlak auditorů na zvyšování bankovních rezerv, ale i v tomto případě se mi zdá, že existuje nesporná souvislost mezi těmito jevy a provedeným restriktivním opatřením centrální banky.

Ekonomická teorie i mezinárodní zkušenosti potvrzují, že se měnová restrikce projevuje v poklesu produkce se zpožděním řádově 3-6 měsíců. Zpomalení růstu naší průmyslové výroby v posledním čtvrtletí loňského roku a její překvapivě náhlý a ostrý pokles v prvních měsících letošního roku tuto tezi jen potvrzují. Je to pro nás mimořádně cenná (i když draze zaplacená) zkušenost.

Doprovodným důsledkem zpomalení ekonomiky, zejména průmyslu a stavebnictví, byla viditelná stagnace příjmů státního rozpočtu a následná nutnost provedení restrikce jeho výdajů, což bylo v makroekonomické poloze hlavním obsahem nedávného vládního „balíčku opatření“. Ten zde teď však diskutovat nechci, protože byl v posledních dnech diskutován více než dostatečně na jiných fórech.

Připomeňme si spíše to, že centrální banka v loňském létě reagovala na dva hlavní tehdejší problémy naší ekonomiky:

• na poměrně málo klesající (nebo dokonce vůbec neklesající) inflaci;

• na narůstající deficit obchodní bilance a díky tomu od určité chvíle i běžného účtu platební bilance.

V obavě před nimi jsme byli (a dosud jsme) s centrální bankou zajedno. Lišíme se však asi

• v hodnocení nákladů na provedenou desinflaci (a pravděpodobně i v hodnocení charakteru naší inflace);

• v názoru na použité instrumentárium na řešení existujícího platebně-bilančního problému.

Několik let přetrvávající míra inflace kolem 9% nás opravdu netěšila a byli jsme si vědomi toho, že kromě vytváření inflačních očekávání vede k růstu reálného měnového kursu a tím i k vyčerpávání jednoho z důležitých transformačních polštářů. Současně jsme ale věděli, že kursový polštář vyčerpává inflace ve sféře tradables (a nikoli non-tradables) a protože jsme věděli, že byla v roce 1995 inflace u tradables jen 4%, zatímco u non-tradables 14%, nepovažovali jsme tento problém za tak vážný. Věděli jsme i to, že naše inflace byla a je způsobována faktory, které jsou na měnovou politiku málo citlivé (zatímco výroba je na měnovou a úvěrovou restrikci citlivá velmi).

Pravděpodobně jsme si asi z těchto, i jiných důvodů představovali i jiný sklon a jinou polohu křivky vztahu inflace a ekonomického růstu (de facto křivky agregátní nabídky), jejíž jeden možný tvar ukazuje následující schématické znázornění: (obr. č.1)

(omlouváme se, ale obrázek bohužel není dostupný)

Velmi schématicky a proto zjednodušeně řečeno, pokus výrazně snížit inflaci by byl poměrně bezbolestný, kdybychom byli v bodě A a chtěli se dostat do bodu B. Ekonomický růst by se snížil jen málo. Pokus snížit inflaci je však velmi bolestný, jsme-li v bodě C a dostaneme-li se díky přibrzdění agregátní poptávky do bodu D. Realita sice byla jistě daleko méně schématická, ale v podstatě šlo právě o tento problém.

Pokles inflace z loňských téměř 9% na současných 6,8% (a pravděpodobných méně než 6% v polovině roku 1997) byl doprovázen poklesem tempa ekonomického růstu z 4,7% v posledním čtvrtletí loňského roku na zatím neznámou a proto velmi spornou hodnotu v prvním čtvrtletí roku letošního, kterou se radši ani neodvažuji předpovídat. Obávám se však, že bude pokles tempa velmi zřetelný.

Podobný problém vidím v pokusu snižování deficitu běžného účtu platební bilance restrikcí agregátní poptávky, je-li doprovázen přebytkem kapitálového účtu a dlouhodobou stabilitou nominálního měnového kursu (či dokonce jeho mírným zvyšováním). Pro ilustraci můžeme použít obdobný obrázek jako v minulém případě: (obr. č.2)

(omlouváme se, ale obrázek bohužel není dostupný)

Stejně schématicky a zjednodušeně je možné říci, že zpomalení tempa ekonomického růstu sice v každém případě vede k zlepšení platební bilance (resp. jejího běžného účtu), ale že opět záleží na tom, kde se na křivce vztahu ekonomického růstu a běžného účtu platební bilance nacházíme. Jsme-li v bodě K, je pokles na L velmi dobře únosný. Jsme-li však v bodě M, je přechod do bodu N vykoupen velmi draze.

Mohu-li to shrnout, mám strach, že jsme byli v loňském roce spíše v bodech C a M, než v bodech A a K. Kdyby byly strukturální parametry (kvalita našeho ekonomického systému) jiné, bylo by tomu jistě jinak. Ale my jsme byli tam, kde jsme byli a důsledky omezení agregátní poptávky byly takové jaké byly - a to bez jakéhokoli negativního vývoje strukturálních charakteristik naší ekonomiky.

To je - stručně řečeno - moje interpretace našeho ekonomického vývoje v posledních několika čtvrtletích.

Nyní pár slov k oné „konstantě“, k našemu ekonomickému systému, neboli k tvaru a poloze křivek na našich schématických znázorněních. Vyberu si k dnešní stručné diskusi jen jeden jediný aspekt kvality našeho systému, neboť jsem přesvědčen, že je v něm obsaženo mnoho z problémů dalších. Tímto aspektem je privatizace, resp. náš unikátní pokus po desetiletích komunistického nevlastnění vytvořit v historicky krátké době v naší zemi vlastníky nové. Použiji-li - poněkud ironicky - známý Marxův termín, šlo o novou verzi „původní akumulace kapitálu“. Dřívější, v literatuře dobře popsaný proces tohoto typu vycházel z přeměny společnosti feudálního typu, dnes jde o proces poněkud jiný, ne-li dokonce zcela opačný.

Celý tento problém se v současnosti politizuje a díky tomu až příliš trivializuje. Diskutuje se překotnost či naopak pomalost privatizace a vytvoření či nevytvoření dokonalé vlastnické struktury. Ve skutečnosti jde o něco jiného.

Proces privatizace nebylo v naší zemi možné a žádoucí zadržet a stejně tak nebylo z řady důvodů možné a žádoucí vyprodat státní majetek masově do cizích rukou. Nutností bylo hledat specifickou českou cestu privatizace, respektující mimo jiné neexistenci domácího kapitálu. Důsledkem toho byla volba našich vlastních privatizačních metod, včetně určující role privatizace kupónové.

Její minulí i dnešní kritikové (nekonzistentní, protože nechtěli a nechtějí ani privatizaci do zahraničních rukou) jí vytýkají, že nebyli nalezeni „dobří“ vlastníci a že vzniklo vlastnictví příliš rozptýlené. To je určitě pravda, ale současně je pravda i to, že tomu nemohlo být jinak. Bylo možné jediné - neprivatizovat cíleně a tím připustit zcela neřízený proces privatizace živelné.

Musíme si totiž uvědomit, co je smyslem transformační privatizace. Je jím nalezení „prvního soukromého vlastníka“ nebo nalezení „ideálního vlastníka“? Je lepší rychlá privatizace prvnímu vlastníkovi nebo pomalá privatizace, spojená s hledáním vlastníka ideálního? Je stát vůbec schopen efektivně hledat a hlavně nalézt tohoto ideálního vlastníka? Je privatizace současně vytvářením efektivní „corporate governance“?

Na tyto (a podobné) otázky odpovídám jednoznačně v tom smyslu, že šlo o nalezení prvního vlastníka, že je lepší privatizace rychlá, že stát neumí vytvořit efektivní vlastnickou strukturu, a to ani je-li sám vlastníkem, ani v procesu privatizace. Privatizace je proto pouze prvním krokem k vytváření efektivní vlastnické struktury a určitě není krokem konečným.

Pomalá privatizace zavléká stát do rolí, které neumí. Nutí ho rozhodovat, kdo je pro ten či onen podnik dobrým vlastníkem, nutí ho hledat „strategického investora“, nutí ho podléhat různě prosazovaným soukromým zájmům.

Ze všech těchto důvodů jsem přesvědčen, že privatizace u nás nemohla proběhnout jinak a hlavně ne podstatně lépe. Že teď už musí pokračovat postupný, evoluční proces, který bude znamenat zkvalitňování naší vlastnické struktury a současně i řízení podniků, proces, který stát není schopen zásadně ovlivňovat a už vůbec ne řídit. Podobně bych mohl argumentovat o našich bankách, o kapitálovém trhu a o spoustě dalších věcí.

Nepřeceňujme ani schopnost státu jako regulátora, na což se v současnosti u nás až příliš spoléhá. Nezapomínejme na to, že evoluční procesy v mikrosféře mají svou vnitřní dynamiku, že ta má své zákonitosti, které nejde přeskočit. Nikdy jsem také neřekl onen okřídlený výrok, že „transformace skončila“. Skončila její „revoluční“ složka, trvá a ještě trvat bude její složka evoluční. Počítejme s tím.

Václav Klaus, ČSE, Brno, 28. dubna 1997