---

Hlavní strana » Rozhovory » Vystoupení prezidenta…

---

Vystoupení prezidenta republiky Václava Klause na TV Prima v pořadu Nedělní partie

Rozhovory, 25. 6. 2006

Dobrý den, vítejte u zcela speciální Nedělní partie. Tentokrát ji natáčíme na Pražském hradě, a to znamená jediné. Naším hostem je prezident České republiky Václav Klaus. Dobrý den.

Dobrý den.

Správně bych měl říct, že my jsme hostem u vás, protože natáčíme ve vaší pracovně a natáčíme taky den dopředu, v sobotu. Vy jste v tuto chvíli, kdy se na vás naši diváci dívají už v jižních Čechách na návštěvě. Mě by zajímalo při této příležitosti, jak jste si udělal čas na návštěvu v jižních Čechách, když všichni čeští politici horečně sestavují vládu a píší její program?

No, tak je to trošku křečovité v tomhle počasí, ale já se pokouším i s manželkou jezdit po krajích České republiky. A takovéto třídenní velké cesty považujeme za vrchol našeho ježdění po republice. Dlouho jsme návštěvu slibovali Jihočeskému kraji, před volbami jsem jet nechtěl, aby mi zleva, či zprava nenadávali, že se vměšuji do předvolební kampaně. Zatím poslední krajská návštěva proběhla někdy v polovině dubna na Karlovarsku a nyní už to nebylo možné odkládat, kvůli létu, protože bychom se k tomu dostali až zase v září. Takže jsme návštěvu Jihočeského kraje nemohli odsunout.

A co myslíte, budou se vás lidé v jižních Čechách ptát spíše na fotbal, a nebo na to, jak v Praze sestavujete vládu?

Mám pocit, že fotbal už je nyní tak trošku minulostí, už je to za námi a předpokládám, že to tedy bude více o vládě. Z reakcí lidí, které dostávám v nejrůznějších formách, mám pocit, že je docela trápí, co se děje.

Je to v tuto chvíli podle vás to nejdůležitější, co se v České republice děje? To nejdůležitější, co se děje na politické scéně určitě, ale spíše pro život celé země, jestli je to nejdůležitější a klíčové?

Řekl bych, že už nejsme v nějaké krizové měnící se revoluční situaci a v tomto smyslu je země schopna autonomního fungování. Orgány, které máme, existují a není pravda, že zítra nastane nějaká katastrofa díky tomu, že není vláda. Voliči dali určitým politikům nějakou důvěru, přišlo jich hodně k volbám, za což jim, myslím, pořád nedostatečně děkujeme a něco řekli, rozdali karty a teď čekají, že politici s tím něco udělají, že mandát, který od nich dostali, zužitkují. Myslím, že řada z nich si přeje, aby to udělali rychle, neoddalovali to a domluvili se. Myslím, že tento pocit v naší zemi převládá.

Takže byste nesouhlasil s názorem, který jsem slyšel od jednoho businessmana, že tohle je ta nejlepší chvíle pro Českou republiku, kdy nikdo nevládne a do ničeho se neplete?

Bonmoty tohoto typu samozřejmě můžeme dělat podle hesla už ze 17. století, že nejhorší chvíle je, když zasedá parlament, protože ten okamžitě schválí několik, kdo ví jakých, zákonů. Takže vím, že takhle můžeme hovořit. Ale přirozené je, aby země měla svou politickou reprezentaci a je přirozené, aby země měla vládu, která normálně funguje, která dostala podporu. Ne vládu, která už ví, že mandát nemá, která bezpečně ví, že skončila.

V tuto chvíli, v sobotu odpoledne je jisté, že se dohodl Mirek Topolánek a další dvě strany na sestavení koalice, na jejím programu. Neznervózňuje vás ale fakt, že za posledních 8 let se nepodařilo dát dohromady žádnou vládu, která by měla silný mandát a která by byla schopná provést to, co slíbila voličům?

Nepochybně je to fenomén naší doby a není to výjimka. Už můžeme říci, že volby 1996, 1998, 2000, 2002, 2006, tedy čtvery parlamentní volby, předvedly tento výsledek. Vždycky je to buď nerozhodně, nebo jeden hlas chybí, nebo je o jeden hlas více. Souvisí to nejen s rozpolceností naší společnosti, ale i s naším konkrétním typem volebního zákona, který není tím pravým. Myslím, že všichni vědí, že i já jsem se ho pokoušel změnit zhruba před 6 lety a že už to i v parlamentu prošlo oběma komorami a že na návrh mého předchůdce zde na Hradě to Ústavní soud zase vrátil zpátky. Toto je důsledek toho volebního zákona.

K tomu se ještě dostaneme. Myslíte si, že to, že volby dopadly velmi těsně odstupem mezi těmi vítěznými, nebo vítěznou a druhou stranou nejsou tak veliké, že to také znamená, že lidé v České republice skutečně chtějí, aby vláda, ať už je jakákoli, dala dohromady nějaký kompromisní program?

Žádný volič, který jde sám volit a má možnost zvolit jen jednu stranu, toto nemůže namíchat sám, nemůže mít takové kompromisní úvahy v sobě, ve své hlavě. Nedovedu si představit, že by se rodina, nebo kolegové v práci domlouvali, že to stejnoměrně rozdělíme, aby vznikl takový patový výsledek. Takhle nikdo neuvažuje. Každý volič mluví sám zas sebe a přeje si, aby se stalo to, co on do té urny hází. Nevěřím, že to je nějaké vědomé kolektivní moudro voličů, kteří by něčeho takového chtěli docílit.

Nebo jinak. Je východiskem z té situace, která teď je to, že bude udělán nějaký program, který nebude vadit ani té, ani té druhé straně, která pořeže ty největší ostny a střety?

Myslím, že to vadí, protože by stálo za to, aby bylo zřetelnější vládnutí. To je určitě jasné. Ono to také umožňuje vymlouvat se, já nemohu to a to realizovat, protože na to nemám dostatečnou sílu. Nemyslím výmluvu v tom špatném slova smyslu. Takže určitě by bylo dobré, kdyby to bylo jinak. Na druhé straně žijeme v realitě, nežijeme v nějakém vysněném světě a politika byla vždycky uměním možného. To je opět bonmot platný už několik století. Takže i v tomto případě ta naše politika po volbách bude realizací možného. A já věřím, že se to stane.

Přesto, nebudou ty kompromisy, některé strany budou donuceny přistoupit, vzbuzovat v lidech trošku frustraci, že se budou cítit podvedeni, že nic z toho, kvůli čemu šli k volbám, kvůli čemu hlasovali pro tu, či onu stranu, že se nakonec v těch programech neobjeví?

Vím, že je módní mluvit o podvedeném voliči, který dal hlas pro to a pro to, a vidíte, ono se to nerealizuje. Nemyslím si, že to je správné uvažování. Volič by mohl mít nárok vyžadovat program, pro který hlas dal v případě, kdy jedna strana dostala 51% a přitom rezignovala na to, co voličům slibovala. To by pak bylo nefér. Nicméně, volič musí vědět, že v daném případě vzniká trojkoalice. A myslím, že každý rozumný ví, že ty tři strany mají v lecčems diametrálně odlišné názory. Pak ten kompromis musí mít nějaký průsečík.

Kdyby to bylo tak, jak říkáte, že jde jenom o tu trojkoalici, tak tomu by asi voliči rozuměli. Ale jde také o to, že ta trojkoalice je okleštěná ještě Sociální demokracií na druhé straně, která řekne: "Ano vládněte, ale jen za podmínek, které my vám stanovíme". Proto o tom mluvím, jestli tohle nemůže připadat voličům jako, proč to vlastně všechno děláme, když nakonec z toho programu není vůbec nic?

Buďme spravedliví. Toto ti politici nezavinili.

Voliči zavinili.

Já neviním voliče, ale ani ti politici to nezavinili. Není pravda, že politikům vyhovuje tenhle stav, to je mystifikace si myslet, že to pro ně je výhoda. Naopak, myslím, že pro ně to je špatná situace. Oni by byli daleko radši, kdyby výsledky dopadly jednoznačně. Takže bych o tom podvedení voličů prostě nemluvil. Bohužel součtem izolovaného rozhodování mnoha miliónů voličů došlo k výsledku téměř neuvěřitelnému. A z toho prostě nemožnost vytvořit koalici, která by smysluplně měla více než 100 mandátů. To je pravda. Na druhé straně, já vím, že se trošku nepřesně říká, to 100 na 100. Nechci se plést do toho, která strana je levicová a která je pravicová. Ale je fakt, že u nás nekandidovala 100 velká koalice nalevo a 100 velká koalice napravo, jako třeba v Itálii. Mezi Prodim a Berlucsonim. U nás kandidovaly izolované politické strany, takže mluvit o tom, že vyhrála levice či pravice, se mi zdá taky velmi nepřesné.

Vy jste také říkal, že těch jedněch 100 není tolik, jako těch druhých 100?

Říkal jsem to přesně a vědomě, protože si nemyslím, že je nějaká možnost, že by ta, či ona politická strana nabídla vládní koalici komunistické straně. Tak pak není pravda, že se dá vytvořit koalice z celé té 100, nebo z celé té 200. Díky tomu to není zcela rovnocenné.

Ale nicméně, teď to vypadá, že to rozložení sil je skutečně 100 na 100 v parlamentu, který bude schvalovat novou vládu. Teď je sestavená trojkoalice. Nedomníváte se, ale že na spoustu lidí to může působit jako jenom divadlo pro voliče, když je skoro od začátku jisté, že tato vláda projít nemůže? Nebo když se to tak zdá v tuto chvíli?

Znovu budu trošku v tomto smyslu politiky bránit, a proto opakuji. Pro nikoho z těch politiků to není výhra, není to radostná chvíle. Myslím, že oni se tím mučí ještě daleko více než občané. Kdybychom měli trošku jinak udělaný volební systém, dobře víme, že by to dopadlo jinak. A kdybychom měli třeba i jinou, snadnou možnost vyvolání předčasných voleb, tak by se mohly všechny politické stany eventuálně domluvit, že takhle to nepůjde. Vy říkáte "hrát divadýlko". Já bych to řekl daleko pozitivněji, ne negativní nádech. Myslím, že vítězná politická strana, která získala nejvíce mandátů, má povinnost, myslím ODS teď, povinnost pokusit se to své první místo ve volbách zrealizovat. A nepadá v úvahu, že by ten mandát vyhodila a že by řekla:"My to zkoušet nebudeme“. To znamená, oni to musí dělat, a jestli to povede k nějakému výsledku v následujících dnech v parlamentu, tak to ještě chvíli nechme, nepředbíhejme událostem.

Sám Mirek Topolánek pro páteční Hospodářské noviny řekl, že se zdá, že ten koncept, který on sám sestavuje, že je mrtvý, a že sám nedává moc velkou šanci, jak protlačit tuto vládu parlamentem a myslí si, že ČSSD by jednoznačně dávala přednost menšinové vládě ODS, bez těch dvou menších koaličních stran. Proč podle vás chce ČSSD po ODS, aby vládla spíše sama?

Nevím, co ČSSD chce. Nevím, jestli to mohu přesně odhadnout z těch výroků, které jsou dělány takto veřejně, mediálně. Prostě uvidíme, jak to dopadne, jak parlament bude zasedat. On nemůže docílit žádného výsledku bez toho, že by zasedal. Představa, že by se nekonečně měla oddalovat schůze a všichni by měli ještě pořád mezi tím jednat, myslím, není také rozumné. Tím, že schůze začne, tak to povede k akceleraci jednání. To je v každém případě dobře. Mám pocit, že každá z těch pěti politických stran v parlamentu nyní maximalizuje nějaký efekt, který z toho ona může dostat a chová se v jistém slova smyslu racionálně, jakkoli se to vám, mně, nebo komukoli jinému nemusí líbit. Jak docílit nějakým nečekaným, odvážným, riskantním tahem ten průlom, to není na prezidentovi, to je na politických stranách.

Věříte, že se to skutečně podaří? Věříte, že ten koncept, který teď půjde do parlamentu, v úterý začíná schůze, mohla by se schvalovat vláda velmi brzy, že má šanci na to, aby prošel?

Věřím, nevěřím. Mám pocit, že naprostá povinnost a nezbytnost je pokusit se o tuto věc. A to je myslím rozhodující otázka.

Já se spíš ptám na váš osobní názor.

Já rozumím…

Jestli si myslíte, že nějaký průlom, nějaký manévr se podaří někomu, aby ta vláda pošla?

Tak teď nevím, měli jsme s tou Itálií hrát ten fotbal, nebo jsme měli vědět, že to dopadne minimálně 2:0 a že stejně nevyhrajeme, a tak jsme radši měli nehrát, nebo to zkusit? Hrát jsme měli a ta hra ukázala, jaký ten výsledek bude, čili nechme to Poslanecké sněmovně.

Co říkáte na postup ČSSD, když ještě chvíli v té Poslanecké sněmovně zůstanou, která řekla, že zablokuje tu první chůzi nového parlamentu, pokud nedostane křeslo předsedy Poslanecké sněmovny?

Zablokovat v této situaci rozpolcenou Sněmovnu může každý a teď jde o to, jestli to k něčemu povede, nebo nepovede. Považuji za téměř nepředstavitelné, že by někdo nechal zvolit Sociální demokracii předsedu Sněmovny bez nějaké velké dohody mezi rozhodujícími politickými stranami, která by vedla až k definitivní koncovce, kterou může být jen a jen vyjádření důvěry vládě. Já si nedovedu představit, že by někdo mohl udělat jeden tah bez toho, že by existoval tah druhý.

To, že by podepsali bianco šek Sociální demokracii, že my vás teď zvolíme a pak budeme doufat, že vy zvolíte nás?

Asi je možné se upsat krví, nebo něčím takovým, že to takhle uděláme. Nebo můžou přijít sem na Hrad a přede mnou říct, že se tak domluvili a že to nepodepisují tou krví, ale že to říkají prezidentovi republiky.

Ještě tu nebyli?

Ne, to se musím přiznat, že ještě nebyli. To bych oznámil národu.

Já znám vaše odpovědi, že jako šachista neprozrazujete nikdy svůj další tah dopředu. Přesto mi to nedá a musím se zeptat. Pokud by se teď nepodařilo Mirkovi Topolánkovi prosadit ten trojkoaliční koncept v parlamentu, bude na vás, abyste jmenoval někoho na druhý pokus. Ten někdo na druhý pokus, by byl opět Mirek Topolánek, nebo Jiří Paroubek, který v to doufá a myslí si, že by to měl být on?

Naznačil jsem mu už opakovaně, že toto doufání není správné. Ale nechme ty druhé kroky, druhé pokusy. Teď se má sejít ustavující schůze Poslanecké sněmovny. Ta má vůbec umožnit, aby se poslanci stali plnohodnotnými poslanci, aby složili poslanecký slib, aby dostali průkazky poslance a aby začali fungovat jako poslanci, aby začali vyjednávat orgány Sněmovny a podobně. Tento krok je nezbytný, ten se nedá ničím přeskočit. Ten může trvat, přál bych si, kdyby dny, ale ono to může být třeba i týdny. Spekulovat o dalším tahu, možná až nebude 32 stupňů nad nulou a bude chladněji, tak možná, že hlavy budou méně rozpálené a možná, že se k nějakému rozumnému, zprůchodňujícímu kompromisu bude možné dobrat.

Abych zkusil trošku víc vysvětlit to, co vy říkáte. Jeho doufání není správné - Jiřího Paroubka. Jedněmi slovy druhou šanci nedostane on, ale znovu Mirek Topolánek?

Neptejte se mě...

Pokud bude druhá šance?

Já už jsem to řekl tolikrát jasně, že není potřeba nic k tomu dodávat.

Pojďme se podívat tedy na ten volební systém, na který jsme několikrát narazili. O vás je známo, že dlouhodobě prosazujete, že by volební systém v České republice měl být jiný, aby generoval jiné výsledky voleb než ty, jak je známe za posledních 10 let. Jak by měl podle vás vypadat?

Tak za prvé, volební systém je volební systém a velmi jde o rozložení nálad veřejnosti, o relativní sílu politických stran a podobně. Není žádný ideální politický volební systém. Nic takového, jako dokonalý politický systém, vhodný pro všechny země světa neexistuje. Je to vždycky volba. U nás se zdálo na počátku rozumné udělat poměrný systém. Postupně jsme začali všichni přicházet k tomu, že by měl být změněn buď na úplně většinový, nebo částečně většinový, nebo s většinovými prvky. Nechtěl bych předepisovat detaily, ale spíš směr, koncepci a zdá se mi naprosto jasné, že musí být zesílena jeho většinová stránka.

Nastal podle vás teď ve chvíli, kdy spoustě lidí se zdá nespravedlivé například to, že 100 mandátů té koaliční vlády, která vzniká, se rovná 100 mandátům té opozice na levé straně politického spektra? A přitom ta první část dostala 250, nebo 200 tisíc hlasů víc, že je to výrazně nespravedlivé? Nastal teď ten správný čas, kdyby se o tom mělo veřejně diskutovat a iniciovat změnu volebního systému?

Opakuji, ten čas nastal v roce 1996, když volby dopadly, jak dopadly, a potom v roce 1998 pokus tohoto typu už byl uskutečněn. Takže ano, podle mého názoru, měl být už dávno. Ale na druhé straně, podívejte, v Itálii dopočítávali výsledky voleb do půlnoci, nebo do jakého času a opravdu tam šlo o pár hlasů. A podíváte-li se na tu jejich Sněmovnu v naší terminologii, tak tam rozdíl je o desítky hlasů díky jejich volebnímu systému, i když počet hlasů byl téměř rovnocenný. U nás to dopadlo zase opačně. U nás byl nenulový rozdíl hlasů, ale na mandáty to dopadlo stejně. Jsou systémy, které silně preferují většinovost a tam stačí vyhrát v tom smyslu „mít nejvíc“ a už to vede k jasnému výsledku. Před lety jsem byl šokován, když kanadské volby vyhrála s 36% jedna politická strana. Říkal jsem si, co teď udělají, když do 50% je strašně daleko. A oni řekli, že jejich volební systém s tímto počítá a výsledek, když se přepočetl na mandáty, byl, že měli 55% mandátů. Stačilo jim 36% odevzdaných hlasů a výsledek byl 55% mandátů. Čili Kanada normálně fungovala, protože v parlamentu to bylo 55% : 45%, což je docela dobrá převaha a nikdo tam nepodával ústavní stížnosti, jako pan starosta ten, či onen u nás, pro to, že nebyl zvolen. Volební systémy se prostě liší, já jsem pro změnu a znova opakuji, už jsem ji jednou inicioval.

36%, to by byl asi Mirek Topolánek radši, kdyby kandidoval v Kanadě, protože stejný výsledek a úplně jiná...

Úplně by to stačilo na to, aby jedna strana tvořila většinovou vládu.

Kritici těch většinových volebních systémů ale tvrdí, že ve střední Evropě, v České republice to nemá absolutně žádnou tradici. Proč bychom sem měli zavádět takový model, který v podstatě povede k tomu, že tady budou dva silné bloky, dvě silné strany?

Opakuji, žádný absolutně předepsaný ideální model prostě není, nicméně my máme zkušenost, která říká, že čtvery volby dopadly tak, jak dopadly. V tomto smyslu ta zkušenost tady je a je negativní. Jestli si někdo vzpomíná na malilinkou převahu v minulém volebním období 101:99, jestli si někdo vzpomíná na převážení pana ministra zahraničí v krunýři z nemocničního lůžka po autonehodě na pět minut do sálu z brněnské nemocnice, aby ten jeden chybějící hlas mohl dát a tak dále a tak dále, tak si myslím, že každý trošku racionálně uvažující člověk by skoro měl říci, že by se to změnit mělo.

Vám taky kritici tak trochu podsouvají zlomyslnost, že takový systém preferujete proto, že by mohl vygumovat z české politické scény menší strany, jako je třeba KDU-ČSL, a nebo teď nově Strana zelených, se kterými jsou ti silní vždycky donuceni dělat nějakou koalici, která pak funguje tak, či onak. Vy nemáte strach z toho, že by tímhle ztratily tyhle ty menší strany svůj význam?

Tak pozor! Každá politická strana má význam, jaký má. A v žádné zemi na světě není absolutní systém naprosto rovnocenného, nějakého ideálně spravedlivého zastoupení. Opakuji znova, v žádném místě na světě nic takového není. Vždy se ve volebním systému hledá jistá akceschopnost, funkčnost, nějaké fungování toho státu. Takže každý volební systém na světě prvky tohoto má a tím pádem ty malé strany vylučuje, postrkává mimo okraj toho parlamentu.

Čili takový výsledek, že by ty menší strany byly třeba odstrčeny na kraj, by vás nějak netrápil?

Základních ideologií ve smyslu základních světonázorů je na prstech jedné ruky. Nemyslím si, že máme tady 26 politických stran a že tady máme 26 světových názorů skutečně se odlišujících. Máme tady přeci desítky seskupení vyloženě okrajových, malých, které dostaly 0,3% hlasů a jsou to spíše seskupení založená kolem určitého výrazného jedince, jednotlivce. Nikoliv kolem odlišného pohledu na svět. V tomto smyslu to naše základní spektrum znamená takovou tu výraznou levici, představovanou u nás komunistickou stranou, Sociální demokracii kdesi nalevo, na další straně ODS napravo, někde KDU-ČSL mírně napravo, a pak kdesi ve středu se pohybují takové ty nezávisle středové strany, které se jednou jmenují Občanské hnutí, podruhé Unie svobody, potřetí Strana zelených, počtvrté Hnutí nezávislých kandidátů, atd. To je docela racionální politické spektrum ale ta střední strana je už pro mě poněkud zvláštní a nečitelná. Že bychom měli toto rozdrobit a vytvořit tady systém, aby 20 takovýchto nedefinovaných seskupení mělo voličům předvádět své názory? Myslím, že nemůže být tolik názorů odlišných na svět.

Čili spíš naopak i ten nový volební systém mohl přispět ke konsolidaci a ke koncentraci těch politických sil na jednom či druhém pólu?

U nás máme čtyři strany, jsou tady pevně a tím vůbec neříkám, která se mi líbí a která se mi nelíbí. Ostatně, myslím, že to je známo. Tyto strany nás jasně a myslím, že i pozitivně charakterizují. Dokonce v soudobé Evropě i v soudobém světě leckde nemají takové seskupení. Také známe celou řadu stran, které jsou jasně ideově vymezeny, a které se chytnou jednoho tématu, když plácnu např. švýcarskou Auto stranu, no tak prostě chtějí něco dělat jen s auty. Já si myslím, že je štěstí, že něco takového nemáme, a proto tedy měnit volební systém, který by produkoval spousty Auto stran, nebo já nevím, jakých stran tohoto typu umožňoval, to by asi dobře nebylo.

Pojďme se ještě na chvilku vrátit do kampaně, která předcházela těmto volbám. Krátce před volbami vzbudila velký rozruch kontroverzní zpráva šéfa Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu pana Jana Kubiceho. Jak vy jste vnímal tuhle zprávu, pane prezidente, jako výplod ze stavu nějakých faktu, nějakých domněnek, nebo jako vážnou zprávu, kterou by se měl někdo kompetentní zabývat?

Určitě je to zpráva vážná ve smyslu, že vyslovila celou řadu vážných podezření ohledně jisté propojenosti politiků, nebo lidí těsně stojících vedle těchto politiků, s prostředím, které považujeme asi z mnoha ohledů za velmi, velmi podezřelé, špatné, nebezpečné. O tom spor není, že tato podezření jsou vážná a pokud by to chtěl někdo bagatelizovat, tak to je velmi nedůstojné. To je jedna věc. Druhá věc, tuto zprávu neudělal izolovaný, a teď to nemyslím ve zlém, izolovaný novinář, který na vlastní pěst bádá a odposlouchává, nebo já nevím, co dělá a dospívá k nějakým závěrům. Tuto zprávu vytvořil naprosto oficiální orgán české policie. Orgán, který je dokonce vytvořen proto, aby zprávy tohoto typu dělal. To považuji za věc naprosto zásadní, a pokud toto někdo chce zlehčovat, je to zase velmi, velmi nefér a také si myslím, že takovému zlehčování lidé nevěří.

Pan premiér Paroubek tuhletu zprávu mnohokrát kritizoval a řekl dokonce, že by byl výsměch celé české policie, kdyby pan Jan Kubice v české policii zůstal. Co si myslíte o takovémto postupu?

Předně, ČSSD měla Ministerstvo vnitra posledních osm let. To je nejdelší období vládnutí po roce 1989 pro jednu stranu. Osm let měla nejen vládu, osm let měla Ministerstvo vnitra. Osm let sama ČSSD bez konzultace s kýmkoliv na světě jmenovala policejní prezidenty, jmenovala další nejvyšší funkcionáře Policie České republiky. Nikdo jiný v této zemi to nedělal, nemohl udělat. Určitě nemůže opozice jmenovat policejní úředníky. Já myslím, že to všichni víme. Tak tento názor opravdu považuji za neopodstatněný. To byl jejich člověk, jimi posazený do úřadu, nebo držený v úřadu.

Budete sledovat jeho osud?

Každý by měl sledovat osud tohoto člověka a nemůžeme dopustit pokusy obrátit celou kauzu proti němu, pokusit se tohoto člověka umlčet. My jako politici, já ze svého úřadu to nemohu dopustit a předpokládám, že ani média.

Pojďme se posunout možná dál v programovém prohlášení právě sestavované vlády alespoň v tom programovém prohlášení, které je v tuto chvíli, a já zopakuji ještě jednou v sobotu odpoledne, na světle velký důraz a dokonce je to tam jako první bod, klade na spolupráci s Evropskou unií. Vy jste, pane prezidente, už tu minulou vládu vyzýval k diskuzi o tom, co vlastně od Evropské unie my, jako Česká republika, chceme, kam chceme, aby se Evropa vyvíjela, rozvíjela a jaký model pro celou Evropu my si přestavujeme a co my bychom jako země od ní měli očekávat. Myslíte si, že ta diskuze teď s tou potenciální novou vládou, bude se vůbec konat? Protože ta předtím se nekonala, a že k něčemu povede?

Tak za prvé můj kontakt s touto rodící se vládou je nulový. Moje informace o těchto větách programového prohlášení je též nulová, takže já to nechci komentovat dopředu a nechci ani dávat bianco směnku, že to bude vláda, která se začne dívat na Evropskou unii diametrálně odlišně od té předchozí. Já to nevím, a nemohu to v žádném případě předvídat, zaručit, nicméně doufám, že takové povrchní poklonkování před Evropskou unií, kterou předváděla ta vláda minulá, se v historii naší země opakovat nebude, nebo alespoň bych si velmi přál, aby to už nikdy nebylo. Jsme sebevědomá země a není důvod, abychom prostě neměli své názory na celu řadu věcí a nesnažili se je důrazně prosazovat.

Budete se vy snažit znovu o to iniciovat nějakou diskuzi na to téma, aby bylo jasno, jakou pozici vlastně Česká republika zastává?

Nepředbíhejme tuhletu věc. To má primárně dělat vláda a prezident to maximálně může glosovat.

Když se bavíme o Evropské unii, zpátky na stůl se vrací otázka Evropské ústavy. Jak jsme se dozvěděli, tak podle rakouských diplomatických zdrojů, by Německo mělo jako předsedající země do roku 2007 předložit znovu koncept Evropské ústavy a konečný výsledek by měl být znát na konci roku 2008?

To není pravda. Seděl jsem osobně na zasedání Evropské rady...

A co to, co uniklo z diplomatických zdrojů?

Tak to přesně nebylo, protože závěry z toho summitu jsou naprosto přesné, veřejné, publikované. Tam bylo řečeno něco jiného. De facto teď to zůstalo bez rozhodnutí, bez odpovědi a otázka je pouze ta, že by Německo na konci svého předsednictví mělo říci kudy dál a jak dál. Nikoli to, co bude s ústavou. Já si nicméně myslím, že ústava v té podobě v jaké je, je opravdu už dokumentem dávno neexistujícím a dávno mrtvým.

Myslíte si, že někdo jiný, když jste byl na summitu?

Leckdo si myslí celou řadu těchto věcí, ale u voličů prostě ústava významným způsobem prohrála. Jestli jsem již jednou zmínil fotbalový zápas s Itálií, tak opakuji, že nemůžeme zkoušet teď poslat petici někam do Světové fotbalové federace a prosit je, že se nám to nějak nezdařilo a že Polák neměl udělat ten druhý faul a neměl být vyloučen a on, že vlastně nechtěl a že v tu chvíli myslel na něco úplně jiného a místo toho kopnul protihráče, tak jestli by nebyli náhodou tak laskaví a nenechali nás ten zápas hrát znova. To prostě bohužel na světě tak nechodí. A znamená to, že tak to neběží ani v referendech ve Francii a v Holandsku. Takže tudy cesta určitě podle mého názoru nevede.

Myslíte si tedy, že ani po tom německém předsednictví nepřijde Německo s něčím takovým, co se nebude podobat tomu předchozímu pokusu o Evropskou ústavu?

Předpokládám, že ano. Vím, a to je také dohoda z Bruselu z minulého týdne, že se v březnu bude slavit 50. výročí podpisu oněch římských dohod, které byly podepsány v roce 1957 a vůbec spustily evropskou integraci, celý ten proces. A je velký záměr zejména Německa využít těchto oslav k nějakému významnému setkání na opravdu nejvyšší úrovni a Německo chce připravit politickou deklaraci. Vyvolalo to otazníky, vyvolalo to i souhlas i dotazy, co v té deklaraci bude. Já nepochybuji o tom, že německá kancléřka bude chtít využít této politické deklarace k něčemu, co bych já nazval preambulí oné Evropské ústavy, což může znamenat určitý posun dál. Ale to dneska není aktuální, na to si rok počkejme.

Vy jste často byl popisován jako takový solitér, jediný ostrov mezi evropskými politiky, který ostře kritizuje tu Evropskou ústavu. Teď podle toho, co alespoň tvrdil Wolfgang Schüssel, tak po tom jednání v Bruselu všichni z unie se shodli na tom, že podstata Evropské ústavy je správná. Skutečně to bylo tak?

Nikdo nic takového neřekl ani nevěřím, že Wolfgang Schüssel...

To je citace.

Nevím, jestli správná citace, ale nikdo nic takového neřekl. A kdybych to mohl přesně popisovat, tak celá debata se soustředila na spor o jednu klíčovou formulaci v závěrečném dokumentu. A ten spor zněl, jak navrhoval Wolfgang Schüssel: "Doufáme, že ratifikační proces Evropské ústavy bude úspěšně završen." A to pro řadu účastníků, nejen pro Václava Klause, se zdálo naprosto nepřijatelnou formulací a proti tomu vznikl protinávrh: "Doufáme, že ratifikační proces Evropské ústavy bude pokračovat." Doufám, že všichni tomu rozumíme. Jestli Finsko chce teď někdy v druhé polovině roku ratifikovat ústavu, je to naprosté právo Finů, aby to udělali. Takže veškerá debata o dokumentu zvaném Evropská ústava byla o této formulaci, o tom, kterou z nich zvolit. Myšlenka, že by tam někdo hlasoval o tom, že ta ústava je správným textem, tak opravdu to vás musím zklamat, takové slovo tam nepadlo.

Posouvá se podle vás nějak vidění té ústavy směrem k větší skepsi, kterou zastáváte vy?

Já ale nemám žádnou skepsi. Skepse by byla, kdybych si přál, aby ten či onen dokument byl schválen a byl bych skeptický ohledně výsledků, jestli mi ho někdo schválí. Já vůči ústavě nemám žádnou skepsi. Považuji ji za fundamentálně zásadně totálně chybnou, špatnou pro nás, pro Evropu neproduktivní, neužitečnou, vedoucí falešným směrem. To není skepse, to je hodnocení.

Tak jinak. Posouvají se ty názory k hodnocení, které máte vy?

To bych se nedovážil říci, ale je řada evropských politiků, kteří mají názor, že tudy cesta nevede.

Jedna jednotlivost z toho summitu Evropský technologický institut. Ten má podle Evropské unie spolupracovat, nebo vytvořit takovou síť spolupracujících ústavů a škol v jednotlivých zemích Evropské unie, aby vyplnily mezery mezi školstvím a výzkumem a záměrem je konkurovat americkým univerzitám a americké ekonomice. Vy jste to komentoval, že to je něco, jako poroučet větru a dešti. Co se vám nelíbí na téhle myšlence Evropského technologického institutu?

Myslím, že máme dostatek technologických institutů. Já si nedovedu představit, že by bylo možné moudrými úředníky z Evropské unie, z Bruselu, za peníze daňových poplatníků všech 25 členských zemí Evropské unie vytvořit novou vědu, nový ústav, nový institut. Tudy opravdu cesta nevede. Ať se dobře dělá výzkum, kde se dělá. Tohleto jsou jen takové nové pokusy o „vědecko-technickou revoluci“ a to už jsme za Brežněva tady opravdu zažili.

Třeba záměr, který mu předcházel, postavit skutečně někde velký Evropský technologický institut fyzicky tak, aby mohl konkurovat americkým univerzitám.

Ale ústav se nestaví tím, že se nejprve postaví budova a pak se dělá konkurz na to, kdo by tam chtěl pracovat. Tak žádný ústav na světě ještě nikdy nevznikl. Až se najde nějaký Einstein a bude mít sílu myšlenek, tak to pak třeba riskněme a dejme mu na to více peněz, ať si kolem sebe shromáždí řadu moudrých hlav, to je možné, ale začínat z druhé strany, to je skutečně úsměvné.

Pane prezidente, jestli dovolíte, možná, že bychom na konec přešli k trochu osobnějším otázkám. Díval jste se na fotbal?

Díval jsem se na fotbal, na jednom zápase jsem byl i fyzicky přítomen.

Co jste říkal výkonu našich fotbalistů?

Myslíte celkovému výkonu? Byl takový, jakou máme fotbalovou sílu a já jsem docela přísný kritik, takže to vždycky vidím ostře, v ostrých konturách. Nevím, jestli jsem dobrý, nebo špatný pamětník, ale snad si každý vzpomíná na to, že jsme se z baráže taktak na mistrovství světa vůbec dostali. Pokud jsme se taktak dostali na Mistrovství světa, tak představa, že tam uděláme nějaký nekonečný průlom, nevím, kde se u nás vzala. Druhá věc je, že naše základna není tak široká, takže na rozdíl od Brazílie, Německa, Itálie a dalších několika zemí, prostě zranění dvou, tří hráčů znamená, že za ně není náhrada. Němci a Italové postaví druhého, třetího, u nás tomu tak není. Za třetí je toto mužstvo asi za nějakým zenitem a bohužel jsme Mistrovství světa netrefili v ideálním bodě. To mužstvo bylo na svém absolutním vrcholu právě před dvěma lety v Portugalsku. Myslím, že to je všeobecný názor. Ale já nejsem žádný znalec fotbalu, takže nechci dělat žádné silné soudy.

Teď sedíme na Pražském hradě, když se člověk projde z jednoho nádvoří na druhé třeba ke Svatovítské katedrále, je celá obležená turisty z celého světa. Co jste říkal na rozhodnutí soudu, že katedrála nepatří státu, ale patří církvi?

Ona nikdy snad nepatřila státu, tady se vždycky myslelo, že patří lidu. Vždycky se myslelo, že je takovým národním majetkem všech lidí v téhle té zemi. Nevím, co z toho bude, jak to všechno dopadne. Pro nás je to tady na Hradě docela i technicky obtížná věc. Katedrálu dlouhodobě opravujeme. Dnešní den musíme přerušit tyto opravy, protože pak bychom dávali peníze vaše a dalších daňových poplatníků na soukromou stavbu. Ještě by nás někdo mohl soudit, že vyhazujeme veřejné peníze. Skutečně, máme s tím celou řadu technických, administrativních a účetních otázek, jak to předat, ve které vteřině to předat, které věci tam okamžitě přestat dělat a tak dále. Najednou se nám to pootočilo, tyto zdánlivě technické otázky oproti těm koncepčním. Nevím, myslím, že to ještě neskončilo, že nějaká další kola dovolání, odvolání budou existovat.

Pane prezidente, jakou knížku jste naposledy přečetl a dočetl?

Knížek, když se podíváte na můj stůl, tak je tady hromada.

To jsou asi dárky, co jste teď dostal.

To je takové množství knih, že když nějakou dostanu, tak ji rovnou dávám do hradní knihovny, protože bych je ani neměl kde mít. Ale asi se neptáte na nějakou odbornou knihu, takže takovou čistou beletrii, kterou jsem naposledy přečetl. Byla to knížka v angličtině a teď nedávno vyšla i v češtině s názvem v překladu Stav strachu od známého amerického autora Michaela Crichtona, kterého všichni znají z Jurského parku a ta kniha je obrovským tématem k ekologii, ke Straně zelených.

Věnujete ji Martinu Bursíkovi?

Mám strach, že on ji číst nebude.

Pane prezidente, chystáte se někam na dovolenou? Dnes v neděli budete v jižních Čechách a potom budete mít prázdniny, dovolenou?

Takovou dovolenou, že by to byla taková dlouhá doba dohromady, to si prostě nedovedu představit. Minulý rok jsem byl v rakouských Alpách a v polovině týdne jsem odjížděl na pohřeb ministra kultury Pavla Dostála. Loni jsem byl na pár dní si zalyžovat a vracel jsem se do katedrály na mši obětem tsunami. Takže mám takový pocit, že ten svět je úplně bláznivý a nějakou delší dovolenou si naplánovat netroufám. Musím ale předeslat, že si při třídenní návštěvě jižních Čech pan hejtman vymyslel bezvadný nápad, že mne nechá převléct do turistického a do pohorek a vystoupáme na Boubín. Takže v neděli odpoledne bude turistická procházka, ovšem nepochybně s průvodem, nejspíše stočlenným a s desítkami televizních kamer a fotografujících novinářů. Takže to zase není žádná dovolená. Nicméně na Boubín půjdeme za chvíli.

Pane prezidente, děkujeme za dnešní rozhovor, přejeme vám hezké prázdniny a dovolenou, pokud alespoň nějakou budete mít. A to samé přejeme i našim divákům. Tohle byla poslední Nedělní partie před prázdninami. My se na vás těšíme zase 3. září. Mějte se hezky a užijte si prázdnin.

Na shledanou.

Petr Šimůnek, Nedělní partie, Televize Prima, 25.6.2006