Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Pojďme tedy diskutovat


Pojďme tedy diskutovat

Články a eseje, 3. 11. 2007

V Kavárně MF Dnes uveřejnil v sobotu 27. října 2007 Marek Fajfr velmi sebevědomý článek o mém myšlení a uvažování. Zdá se mu, že je „chybou českých médií, že se k zásadní a zásadové, k otevřené a v pravdě kritické diskusi s Klausem vlastně nikdy neodhodlala“.

Nepovažuji to za chybu českých médií. „Česká média“ nejsou žádnou tajuplnou či bájnou bytostí, která by mohla diskutovat. Nikdo z nás bychom se neměli schovávat za tuto fiktivní kolektivitu. Zásadně a zásadově, otevřeně a kriticky může diskutovat jen jedinec, nikdy to nemohou dělat „média“. To není z mé strany chytání za slovo, to je první krok k jistému vymezení diskuse.

Autor si ke své kritice vybral mé časté používání termínu konzistence či konzistentnost, který sice neodmítá, ale snaží se čtenářům namluvit, že obhajuji konzistenci jako metodu zjednodušení si světa, jako cestu k nevšímání si tisíců malých, vedlejších, náhodných věcí, jako berličku k pochopení nepřehlednosti, nesrozumitelnosti a víceznačnosti našeho – nabídl bych mu adjektivum složitého – světa.

Myslím, že tomu tak není. Vycházím naopak velmi důsledně z toho, že člověk není nepopsaný list a že si nesmí namlouvat, že je originálním myslitelem, který – nikým a ničím neovlivněn – začíná skoro od nuly. Má pokora vychází z toho, že „stojíme na ramenech obrů“ a že nás případné neuvědomování si tohoto faktu vede na scestí. Začneme pak být nemístně sebevědomí a – v našich postojích – neoprávněně revoluční. Kdejaký zdánlivě originální myslitel totiž, aniž o tom ví, nedělá nic jiného, než že papouškuje názory už dávno zapomenutého a překonaného myslitele. V tomto smyslu je dnes už kánonický Keynesův výrok z  jeho Obecné teorie z roku 1936: „Praktičtí lidé, kteří věří, že jsou zcela mimo jakýkoli intelektuální vliv, jsou obvykle otroky nějakého dávno zemřelého ekonoma“.

Proto se vždycky sám za sebe snažím nepředvádět falešnou originalitu (kde není), ale odkazovat na vize, koncepce a teorie, o které se opírám. M. Fajfr cituje můj výrok, že „není nic praktičtějšího, než dobrá teorie“, což je opravdu tvrzení, ze kterého vycházím. O tom, že je realita vždy daleko košatější než jakákoli teorie, přitom nikdy nemohlo být pochyb, protože pak by ona teorie nemohla být teorií. Kouzlo teorie je i v její úspornosti, tedy i v jejím zjednodušení a platí pro ni totéž, co pro jakékoli jiné lidské konání. Z minima vstupů získat maximum efektu.

Přesně toto ve svých metodologických úvahách z počátku 50. let nazývá Milton Friedman „instrumentalismus“ teorie, či předpokladů, na nichž je ta či ona teorie založena. O tento pohled na věc se skutečně opírám a přihlašuji se k němu. Dělám to explicitně, je možné s tím polemizovat, ale není možné to trivializovat a označovat to – v citovaném článku – za naivismus a populismus. Není to tak, že se snažím vytvořit „přehledné schéma, do něhož vše zapadá“, ale je to tak, že se snažím tu či onu teorii aplikovat na konkrétní problém, kterým se zabývám. Čím více je pro mne teorie užitečná, tím lépe. To je standardní vědecký přístup, alespoň u těch, kteří o formulování hypotéz a o jejich potvrzování (či přesněji – s Popperem – falzifikaci) usilují. Mimochodem, tento přístup nevidím např. u obhájců hypotézy globálního oteplování.

Musím se – jako doktorand před více než čtyřmi desetiletími - usmát suverénnímu výroku dnešního doktoranda filozofie Marka Fajfra, že „pozitivismus je ve vědeckých kruzích dávno mrtev“. Říci toto je mladická nerozvážnost. Je to víra v jakousi absolutní, právě dnes platnou, módní, eventuálně i politicky korektní pravdu. Tak se na to poctivá metodologie vědy nedívá. V historii vznikaly různé filozofické školy, každá z nich (téměř každá) něco nového přinesla, každá z nich něco přehnaně zabsolutizovala, ale každá z nich se postavila do řady, ze které je nikdo nemůže vymazat. V tomto smyslu pozitivismus určitě mrtev není. Je nesmírně užitečnou parciální doktrínou, která do soudobé metodologie vědy určitě patří. Ne jako vše vysvětlující filozofický koncept. To však ti, kteří chtějí – spolu s Marxem a podobnými – vysvětlit vše, neradi slyší.

Autor si všímá i mého odlišování „francouzsko-německého mudrování“ od „anglo-americké vědní linky“. Toto rozdělení intelektuálního světa považuje za „triviální“ a za můj pokus hledání „jednoznačného a zjednodušujícího označení nepřítele“. Triviální to určitě není a můj příklon k jedné z těchto dvou skupin není hledáním nepřítele. Je to elementární strukturalizace věcí. Nelíbí se mu, že to druhé považuji za „hlavní proud společenských věd“, ač o tom nemůže být sebemenších pochyb. Může to – eventuálně – být proud, který budoucnost neocení, ale současným hlavním proudem to v každém případě je. Alespoň v ekonomii, která je vědou sevřenější a více scientistní. Proto se to tam dá jasněji určit.

Vynechám li různé detaily – například, že Klaus „přiznává, že realita se od teorie často liší“ (toto říkám, toto nikoli jako ústupek, či v sebeobraně přiznávám), že podle mne neexistuje člověk, který se „nemůže o nic opřít“ (tento výrok naopak nechápu vůbec), že „prezident nemůže a nesmí přiznat, že člověk je často chybující a zranitelný tvor“ (to je tak půvabné, že by mne to určitě ani nenapadlo) – dotknu se ještě jedné důležité věci. Autor tvrdí, že je „Klausova konzistence ve své podstatě nesvobodná. Klaus totiž nemůže, nesmí uznat, že člověk je také osoba rozhodující se instinktivně, impulzivně, neracionálně, náhodně, z krátkodobého i z dlouhodobého hlediska nevýhodně“. Prohlašuji tedy veřejně, že je pro mne člověk tvor chybující a zranitelný a že se často rozhoduje instinktivně, impulzivně, neracionálně a náhodně. Koncepčně bych mohl polemizovat snad jen s tím, zda se člověk rozhoduje nevýhodně. V očích koho? Předpokládám, že Marek Fajfr není „philosopher-king“, který by sebevědomě hodnotil ostatní, zda to či ono je pro ně výhodné. Normální člověk nepochybně maximalizuje nějakou svou vlastní funkci užitečnosti a možná, že maximalizuje leckdy i něco, co se nám zdá být pro něj nevýhodné. On to však asi v dané chvíli pro sebe za to nejlepší považuje.

Konzistentnosti vlastních myšlenek a obhajoby přehlednosti mnou používaných schémat se nebráním. Jsou nezbytná. Není to má touha „po jistotě“, ale je to snaha o nalezení kompasu, který by mne prováděl dnešním složitým světem.

Václav Klaus, Mladá fronta Dnes, 3. listopadu 2007

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu