Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » O minulosti a budoucnosti …


O minulosti a budoucnosti (převážně v ekonomické oblasti)

Ekonomické texty, 9. 12. 1999

1. Vystupuji na tomto fóru opakovaně, proto se těžko říká něco zcela nového, a to zejména tehdy, nenastal-li v ekonomice v poslední době žádný kvalitativně nový jev. Myslím, že žádný nový jev – bohužel – nenastal. To je jistě soud vybízející k polemice. Vyslovuji ho proto, že pravděpodobné ukončení propadu ekonomiky (ale počkejme si na data, která budou o vývoji HDP publikována příští týden) za kvalitativně nový jev nepovažuji. Zatím je to spíše ukončení něčeho než začátek něčeho jiného. Tento rozdíl není vůbec triviální, nejedná se o hříčku slov.

2. Rekapituluji-li dnešní ekonomickou situaci, je evidentní, že v posledních dvou-třech letech prudce poklesla ekonomická nerovnováha – a to jak vnitřní nerovnováha neboli inflace (listopadová meziroční inflace je jen 1,9%), tak nerovnováha vnější (běžný účet platební bilance ukazuje na schodek pouze ve výši 5,8 mld. Kč, oproti 18,2 mld. Kč v loňském roce).

Tyto jediné, skutečně nové jevy (oproti období let 1995-97) nebyly způsobeny žádnou hlubokou strukturální (jinak řečeno institucionální) změnou ekonomiky. Je evidentní, že původní důvody nerovnovážných tendencí v naší zemi existují i nadále, latentní nerovnováha zde proto zůstává. Situace se proti předchozí fázi viditelně změnila, což není žádné překvapení, protože platí základní ekonomický vztah:

míra nerovnováhy je funkcí tempa ekonomického růstu s tím, že parametry této funkce odrážejí základní strukturální (či institucionální) charakteristiky země.

Můžeme to – pro jednoduchost volím lineární vztah a abstrahuji např. od existence časových zpoždění, která v realitě nepochybně existují – vyjádřit třeba takto:

(1) MN = a + b ∙ r ,

kde MN je míra nerovnováhy, r je tempo růstu HDP, a, b jsou strukturální parametry české ekonomiky. Předpokládáme, že b > 0, neboli, že vyšší tempo růstu vede – ať si to přejeme či nikoli – k vyšší míře nerovnováhy.

Konec konců, o platnosti či neplatnosti tohoto vztahu, o velikosti koeficientů a a b a o jejich stabilitě je celý náš současný ekonomický spor, jakkoli bývá obvykle veden v jiné terminologii. Jsem přesvědčen, že tak je třeba náš ekonomický spor postavit, protože se tím leccos vyjasňuje. Věřím, že je eventuálně možné shodnout se na existenci a konec konců i na dnešní velikosti koeficientů a a b. Lišíme se však

- v požadované cílové hodnotě vhodné velikosti míry nerovnováhy v tranzitivní ekonomice (označme MN*);

- v názoru na žádoucnost tempa snižování míry nerovnováhy na tuto požadovanou úroveň a současně v hypotéze o závislosti parametrů a a b na rychlosti snižování tempa růstu ekonomiky (neboli na míře změny charakteru měnové a fiskální politiky z hlediska její restriktivnosti);

- v hypotéze o příčinách té či oné konkrétní velikosti parametrů a a b;

- v hypotéze o proměnlivosti parametrů a a b v čase institucionálními zásahy státu a jeho hospodářskou politikou.

Dovolte mi tyto otázky alespoň stručně diskutovat.

3. Tranzitivní ekonomika má ze své samotné podstaty takovou nepříznivou hodnotu parametru a, že – podle mého názoru – neexistuje žádná smysluplná hodnota r, která by (spolu s paralelně existující hodnotou parametru b) umožňovala, aby byla míra nerovnováhy (ve směru inflace a pasivního salda běžného účtu platební bilance) nulová.

Čili, není možné, aby a + b ∙ r £ 0, protože si navíc myslím, že jsou oba parametry větší než nula. Z toho pak logicky plyne, že ani nízká, ani mírně záporná hodnota r nezajišťuje MN = 0 a často ani velmi nízkou hodnotu MN.

V jiné terminologii řečeno to znamená, že se s nenulovou inflací a s nenulovým záporným saldem běžného účtu platební bilance musíme ve chvíli transformace smířit. (To samozřejmě neznamená, že se musíme smiřovat s hodnotami z období kolem roku 1996.)

4. Ekonomická teorie nás učí i to, že tempo desinflace a tempo zbavení se vnější nerovnováhy (vyvolané prudkým snížením r) má na ekonomiku negativní zpětný efekt, kterým je další, budoucí podvázání ekonomického růstu. Vztah těchto veličin se tedy v jistém smyslu obrací, schematicky vyjádřeno:

(2) r = c + d ∙ TSMN ,

kde TSMN tempo snižování míry nerovnováhy (opět abstrahuji od časových zpoždění) a kdy předpokládáme, že d < 0. Neboli, čím rychlejší míra desinflace, tím větší cena se platí ve formě poklesu tempa ekonomického růstu.

Důvodem tohoto nepříznivého efektu je vznik nejrůznějších degenerativních kumulativních efektů na nabídkové straně ekonomiky a to jak v reálné sféře, tak zejména v bankovním a finančním sektoru, jejichž důsledkem je i zablokování úvěrování, tzv. credit crunch. Předpokládám, že je tento efekt zřejmý a navíc srozumitelný i intuitivně a proto se mu nebudu podrobněji věnovat.

Někteří naší ekonomové (a politikové) však tento problém neberou v úvahu, ač je v realitě každé ekonomiky velmi tíživý.

5. Lišíme se i ve vysvětlování příčin velikosti (a snad dokonce i znamének parametrů a a b). Jedna skupina ekonomů označuje za dominantní příčinu konkrétní velikosti těchto parametrů fakt transformační fáze české ekonomiky (tedy něco, co existuje objektivně) a za druhotnou, méně důležitou příčinu považuje specifika českého zvládání transformace (tedy subjektivní vliv). Druhá skupina ekonomů vliv transformace jako takové buď nedoceňuje vůbec nebo o něm nemluví a za hlavní příčinu té či oné velikosti parametrů považuje konkrétní způsoby (či „nezpůsoby“) transformace v České republice. I v tomto případě se vlastně jedná o klíčový současný spor naší země.

Tato druhá skupina se tímto svým postojem dopouští zcela ahistorického pohledu na ekonomickou realitu, nezná či nedoceňuje nemalé podobnosti průběhu transformace v různých zemích světa a přeceňuje (a navíc jen údajné) zvláštnosti průběhu a stylu transformace u nás. I toto by chtělo seriózní empirickou práci, nikoli aprioristické zpolitizované soudy.

6. Lišíme se i v názoru na snadnou či nesnadnou, rychlou či pomalou proměnlivost institucionálních parametrů ekonomiky reformními opatřeními vlády. Standardní ekonom obvykle považuje institucionální charakteristiky za relativně velmi stabilní, ví, že se mění jen velmi pomalu, ví, že nejsou snadno nikým a ničím změnitelné a hlavně ví, že je sice možné – a i to spíše jen částečně – změnit nominální stránku institucionálního rámce, ale že je daleko zdlouhavější docílit změnu reálného fungování institucí. Proto považuji předpoklad o proměnlivosti parametrů a a b – jen kdyby vláda více chtěla a kdyby byla „chytřejší“ za chybný a za názor, který nepatří do standardní ekonomie a to ani do její, dnes u nás tak módní institucionální větve. Dobří institucionalisté nemluví o snadné proměnlivosti koeficientů a a b, ale mluví o jejich mimořádně velkém významu – zejména tehdy, jsou-li špatně „nastaveny“. Řekl-li jsem, že při našich parametrech neexistuje žádné r, které by náš problém uspokojivě řešilo, nejsem s nimi v sebemenším rozporu.

Pouze naivní institucionalisté předpokládají snadnou změnitelnost institucí a rychlý efekt nominálních změn institucí (úřadů i legislativy) na reálné fungování ekonomiky. Bohužel svými názory vydatně zásobují média a některé politiky, kteří z toho vyvozují nesprávné závěry.

7. Toto modelové, pro někoho snad až příliš teoretizující uvažování bych mohl dále dlouze rozvíjet (a hlavně výrazně zjemňovat a komplikovat), ale základní závěry, které z něho vyplývají jak pro hodnocení naší minulosti, tak pro úvahy o naší budoucnosti, jsou poměrně jednoduché:

a) rozběhnutí ekonomiky (velikost r) v druhé fázi ekonomického vývoje našeho polistopadového období (v letech 1993-96) vedlo ke vzniku vnější nerovnováhy (vzhledem k mimořádně vysokému stupni otevřenosti ekonomiky se nezesílila nerovnováha vnitřní), která v jisté chvíli přestala být únosná vzhledem k její závislosti na velmi „přelétavém“ chování zahraničních investorů a na nebezpečí jejich „stádního“ chování.

b) potřebné přibrzdění ekonomiky bylo zbytečně rychlé. Míru nerovnováhy sice výrazně snížilo – bohužel až na neúnosně nízkou úroveň (čili pod MN*). Přestřelení tempa snižování míry nerovnováhy díky zvolené míře restrikce (vysoká hodnota TSMN) nastartovalo degenerativní procesy, jejichž následkem byla eliminace řady ekonomických aktivit i ekonomických subjektů v rozsahu větším než bylo nezbytně nutné.

Ekonomika zůstává v zablokované pozici, protože není důvod, aby z ní vystoupila. Nepříznivá konstelace parametrů ekonomiky – po výrazném zlepšení v prvních fázích transformace – přetrvává. Ty se mohou pohybovat jen velmi pomalu a nejsou změnitelné žádnými jednoduchými kampaňovými legislativními zásahy či iniciativami. Ekonomický růst se sám, aktivitou mikrosféry, rozhýbává jen těžko, zejména tehdy, nechce-li ho někdo pomoci rozhýbat. Věří-li někdo, že je možné měnit – k lepšímu – parametry a a b i při ekonomické stagnaci či propadu a že bude jejich změna v krátkém období tak významná, že se viditelně projeví a že není třeba dělat nic jiného, naznačuje tím svůj ekonomický názor. Má na něj samozřejmě nárok, ale považuji ho za velmi nebezpečný, protože za něj draze platíme.

8. Co tedy musíme udělat dnes? Vycházím z toho – asi stejně jako většina z nás – že stát není a nemůže být žádným skutečným hybatelem ekonomiky a že v tom nemůže nahradit podnikovou a bankovně-finanční sféru.

Stát může a musí zlepšovat institucionální podmínky, legislativu i fungování státních úřadů a přispívat k upevňování soukromovlastnických vztahů (v nejširším významu tohoto slova). O tom snad spor není.

Domnívám se však, že stát musí udělat ještě něco jiného. Pokud stát sám ekonomiku zablokoval, musí stejný stát ekonomiku odblokovat. Stát – zejména jeho centrální banka – si u nás před třemi lety stanovil nerealistický cíl ve snížení míry nerovnováhy. Proto zahájil velmi restriktivní měnovou politiku, prudce oslabil agregátní poptávku a tím zasáhl agregátní nabídku více než bylo zamýšleno. V jiné terminologii tím zhoršil a nikoli zlepšil parametry a a b.

Česká ekonomika je dnes „zablokována“ nedostatkem úvěrů, který je způsoben obavami bank půjčovat. Centrální banka musí tyto obavy bank eliminovat, proto musí

- snížit úrokové sazby (což zvýší investice a čistý export a ulehčí to splácení úvěrů);

- zrušit povinné minimální rezervy bank;

- zmírnit pravidla pro výpočet kapitálové přiměřenosti bank;

- změkčit bankám dnešní tvrdé podmínky ohledně oprávek problematických úvěrů což ulehčí bankám.

Samozřejmě je třeba nepřetržitě

- bránit svobodu soukromého podnikání (což mimo jiné vyžaduje ulehčit podmínky založení firmy, které brzdí např. fungování obchodního rejstříku a katastrálních úřadů);

- bránit soukromé podnikání (zrychlit obchodní soudnictví i systém exekuce);

- preferovat soukromé vlastnictví před státním a komunálním;

- preferovat levný stát s nízkými výdaji i nízkými daněmi;

- potlačovat bujení byrokracie všeho druhu,

ale to všechno bude znamenat „jen“ středně a dlouhodobé změny parametrů a a b. Odblokování ekonomiky se musí udělat tam, kde vzniklo.

Je třeba ukončit éru alibismu. Alibismu centrálních bankéřů, kteří se snaží vinu za své vlastní chyby svalit na vládu a alibismu dnešních vládních politiků, kteří se snaží vinu za vlastní nečinnost svalit na své předchůdce.

Dnes už nejsme v první reformní fázi, kdy bylo cílem změnit centrálně plánovanou ekonomiku v tržní systém, neboli vytvořit soukromý sektor ekonomiky. Nyní jde o reformy veřejného sektoru, který znamená nadstavbu soukromého sektoru. Tyto dnešní reformy – reforma daňové soustavy (směrem k rovné dani), reforma státní správy (opustit myšlenku definitivy), reforma financování vysokého školství (zavést školné), reforma železniční dopravy, reforma státního zdravotnictví, reforma zdravotního pojištění (směrem k osobním zdravotním účtům), reforma penzijního systému (směrem k osobním penzijním účtům), zeštíhlení sociální politiky (zrušení neodůvodněných sociálních dávek), reforma legislativního procesu (omezení vlivu zájmových skupin na tvorbě zákonů), atd. – už znamenají něco úplně jiného.

Všechny tyto reformy tzv. druhá generace reforem, narážejí na odpor mocné a konsolidované koalice byrokracie a zájmových skupin, profitujících na státním rozpočtu. Proto jsou tak obtížné. Většinu těchto reforem vláda z roku 1996 zahájila nebo o nich alespoň zahájila vážnou diskusi. Její pád na konci roku 1997 tyto reformy zastavil a přerušil také jakékoli diskuse o nich. Dnes se místo toho dělají akce „čisté ruce“ a připravují se majetková přiznání, registrační poklady a zalobované revitalizační hrátky. Podstatné je to, že výše uvedené reformy veřejného sektoru jsou však středně až dlouhodobou záležitostí a s dnešní potřebou odblokování ekonomiky nemají nic společného.

Václav Klaus, Žofínské fórum, Praha, 9. 12. 1999

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu